Es, ypsilon, dé. Rozhlížel se po vagonu metra. Těšil se na další stanici – na proud vystupujících a nastupujících lidí – na nové zboží, jehož etiketu si chtěl přečíst.
Konečně metro zastavilo. Nastoupila mladá žena. Zadíval se jí do obličeje a pousmál se. Samohláska? Ještě jednou překontroloval rysy jejího obličeje – rovné úzké rty, oči v jedné rovině, spíše užší, stejně tak, jako obočí. Lícní kosti nešly přehlédnout, a přece jen, ta na levé tváři tvořila táhlejší stín – malíři zřejmě ujela ruka. Spojil si v hlavě body, které na jejím obličeji přitahovaly nejvíc pozornosti. Linie, které narýsoval na její tváři, vytvořily písmeno "E". Obrátil se ke své tabuli a na pomyslné linky připsal svůj další objev, pak nespokojeně odvrátil pohled od ztemnělého okna metra. Málo.
Nyní se objevil v jeho hledáčku muž, držící za ruku svého obtloustlého syna. Chlapec olizoval růžovou zmrzlinu, která mu stékala po tlustých prstíčcích a dopadala na zem. Měl nevýrazný obličejíček, který jako by vyplňoval prostředek jeho kulaté hlavy. Nebylo pochyb, že jde o písmeno "O". Chlapce káravě pozorovala i postarší dáma. Nelichotivé světlo metra odhalovalo pokroucené vrásky na jejím čele, přísné obočí, jehož konce se ubíraly vzhůru a koutky úst, oba směřující k podlaze metra, kde roztékala chlapečkova jahodová zmrzlina. Kulatá špička jejího nosu byl poslední bod, který potřeboval, aby vyčetl písmeno "M". Tělem mu projelo tiché vzrušení. Vyndal z kapsy zápisník, připsal si všechna písmena, která za cestu nasbíral a vítězně ho zaklapl. Na následující zastávce rychle vystoupil.
Dveře bytu mrzutě zaskřípaly, když je otevřel a vkročil dovnitř. Všude se válely pomuchlané papíry. Ty, které ležely na stole, smetl – kromě čistě bílého, na ten začal horlivě přepisovat nasbíraná písmena. Nyní už ale nabírali podobu slov. Skládal je a znovu rozebíral tak, aby použil všechna písmena. Věděl, že tohle je pro něj jediný způsob, jak vyjádřit pocit, který ho tak dlouho tíží. Musel si vypůjčit slova druhých.
Psal dlouho, jako ve snu, ale konečně se pero zastavilo. Skoro ho vyděsilo to ohlušující ticho, které si uvědomil, když jeho myšlenky přestaly zběsile hýřit a pero dokončilo svůj tanec po papíře.
Vstal ze židle a zamířil ke dveřím. Než však vyšel, znovu pohlédl na papír a přečetl si, co krkolomně poskládal z vypůjčených písmen:
Nemohu zapomenout na chvíli, kdy jsem Vás poprvé spatřil a zjistil, že nemohu rozluštit Vaše tajemství – Vaší záhadně krásnou tvář, jemné rty, i znaménko krásy na Vaší pravé tváři – přijďte dnes večer, prosím, na náměstí ke kašně, musím Vás znát
Dočetl. Celému textu, ale něco chybělo. Zakončení? Znovu si řádky přečetl. Jeho tvář se rozjasnila. Pocítil úlevu, když přišel na logické vysvětlení. Najednou pro něj ztratila své kouzlo. Zmizelo tajemno – to, co si tak hrálo s jeho pocity a myšlenkami. Jako restaurátor kostelů odkryl fasádu a pod ní našel odpověď – fresku, která tam celou dobu byla, jen nešla vidět, jen si jí neuvědomoval. Ona totiž nebyla písmenem. Vzal psaní, zmuchlal ho a odhodil do moře povalujících se papírů. Ona byla tím, co příběh zakončuje. Tečkou.